- HLÁSÍ SE KAZATEL -
Společná říjnová ztišení a zamyšlení nad knihou kazatel z pera Tomáše Mrázka, přehledně a na jednom místě. Skrze obrázky se lze prokliknout k online čtení Bible
Kazatel 1:8 Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
Úvodní slova knihy Kazatel nevyznívají úplně optimisticky, ale přesto stojí za to naslouchat celému poselství. Snad záměrně je psána tak, aby odradila ty, kdo chtějí lacinou moudrost bez práce, bez ztišení a zamyšlení, bez modlitby a rozhovoru s Bohem. Nic laciného se tu nenabízí, protože moudrost je vzácná, hodná lidské námahy a snažení. Asi nikdo z nás nemá tolik času, aby se mohl pustit do podobné akce jako Kazatel: "Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje" (v. 13). Věci pod nebem se zdají být natolik zajeté ve svých kolejích, že člověk nemá jinou možnost než se tomuto koloběhu poddat. "Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu" (v. 7). Člověk je sice toho všeho součástí, ale to neznamená, že musí žít jako loutka. Opak je pravdou. Je na něm, jak se bude rozhodovat a jak bude reagovat na události a lidi kolem sebe. To, co skutečně pomíjí je sám člověk. A právě tato neměnná a nezměnitelná skutečnost je sama o sobě dobrým důvodem pro život v moudrosti. Moudrý i hlupák, oba zemřou - na první pohled tak mezi nimi není žádný rozdíl. Ale to je jen zdání, kterým se hlupák a svévolník nechá k vlastní škodě oklamat.
Kazatel 2:3 "...Co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života"
Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě - jsou v některých momentech určitou zpovědí spíše tragické postavy. Jeho slovům tedy můžeme rozumět i jako pokání, ve kterém na sebe Bohu (i nám) prozrazuje svá pochybení. Postava, která měla vhodné podmínky a příležitost k tomu, aby skrze moudrost proměnila životy svých poddaných. A to se žel nestalo, i když je pravda, že v některých oblastech Šalomoun úspěšný byl. "Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice ... nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice" (2:4+8). Sláva, radovánky a majetek jsou ale spíše karikaturou skutečné moudrosti. Zvláště když konkubíny a jiné ženy odvedly jeho srdce krále od Hospodina. "I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toto pod sluncem není" (2:11). Co je tedy dobré a co by měl člověk konat v omezených a konečných dnech svého života? Ve druhé kapitole na tuto otázku odpověď ještě nedostaneme. Ale už samotný výčet věcí, které "jsou k marné a k ničemu" nám poslouží jako varování. Marné není to, co obstojí před Bohem.
Kazatel 2:22 Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
Žádosti lidského srdce jsou motorem pro jednání mnoha lidí, kterým doslova vytváří jízdní řád života. Vědí přesně, co chtějí. K čemu je ale takový život dobrý? Na chvíli možná dokáže vytvořit iluzi kontroly nad životem a dočasné uspokojení se může jevit jako hluboce smysluplné. Nakonec dělat si věci podle sebe je cesta, která se nabízí - cesta nezávislosti a uspokojení. "Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí" (3:9). Ano, člověk má svobodu se rozhodnout a utvářet si život podle vlastních představ. Není. Rozhodne to ale to cesta bez rizika a odpovědnosti. Proto je moudré se některým věcem vyhnout. Nesmysl a životní omyl je podle Kazatele shánět a hromadit věci (2:26); žárlit na druhé (4:4); mnohomluvnost (5:8.) a v neposlední řadě láska k penězům (5:9). Jít za vidinou svého srdce a očí je volba, která je možná, ale nakonec vede do marnosti. Dvě skutečnosti by člověk měl mít na paměti, co se majetku týče: "Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo" (5:14). A těm, kteří říkají že to všechno dělají pro budoucí generace Kazatel připomíná, že i to se může zvrtnout v marnost: "Po úmorné lopotě může o bohatství přijít a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou" (5:13).
Kazatel 3:12 "Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro"
K čemu má člověk využít čas svého života? Možností je celá řada, stačí si vybrat. Třeba honba za větrem je souhrnné označení všeho, co se nakonec ukáže nejen jako ztráta času. A nejen jako ztráta času, ale především jako ztráta života, který je neopakovatelným Božím darem. Proto jsou nám předkládány věci (skutečnosti), na které je dobré se soustředit a kterým se naopak je dobré se v životě vyhnout. Konání dobra je jedním ze stavebních kamenů smysluplného života. Do určité míry je to opak toho, co označujeme jako "užívat si". Konat dobro je v konečném důsledku rozhodující veličinou - v Božích očích určitě. Podobenství o ovcích a kozlech z Matoušova evangelia 25 jsou toho dokladem. Chce-li někdo konat dobro, pak musí být orientován na druhé. Jde tu o ty druhé, kteří mohou zakoušet dobro, a tak zprostředkovaně zakoušet Boží dobrotu. Těch, kteří zneužívají druhé pro vlastní dobro vždy bylo a je mnoho. Proč ale na konání dobra tak záleží? Proč nestačí druhým neubližovat a starat se jen o vlastní věci? Člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Na počátku, když Bůh tvořil svět, bylo jeho dílo opravdu dobré. A my podobně máme být tvořiteli dobrých věcí a tím zrcadlit Boží podstatu. Každý člověk má v životě mnoho příležitostí udělat něco dobrého. Tato možnost nemá prakticky nic společného s tím, co člověk vlastní nebo v jakém společenském postavení se nachází. Podstatné je srdce, které je (nebo není) plné dobroty a lásky.
Kazatel 3:1 Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas
Úvodní slova třetí kapitoly patří mezi nejznámější oddíly knihy Kazatel. Často je citují i lidé, kteří nemají s vírou nic společného. A není divu. Tato slova sice nejsou hlubokým teologickým zamyšlením, ale poetickým způsobem vyjadřují to, co každý z nás může pozorovat (nejen) ve svém životě. Tak jako se střídají roční období, tak se i v lidském životě střídají údobí, činnosti i emoce. Některé časové okamžiky máme raději, po jiných zase příliš netoužíme a snažíme se jim vyhnout. Lidský život rozhodně není monotónní. Ale jaký je jeho smysl? Podle pohanské mytologie byl člověk stvořen k tomu, aby byl otrokem bohů - aby pro ně pracoval a sloužil jim. Písmo nám však vydává svědectví o tom, že "práce" byla od počátku Božím záměrem. "Obdělávat a střežit" co Bůh stvořil bylo privilegium koruny Božího stvoření - člověka. V důsledku lidské zvědavosti a neposlušnosti se však práce stala namáhavou a neuspokojující. Otázka po smyslu tak zůstává "na stole" - Jaký užitek má ten, kdo pracuje, z toho, při čem se namáhá? K čemu všechno to pachtění směřuje, pokud vůbec někam směřuje? Je člověk zajatcem věčného koloběhu (a) pracovat; (b) najíst se (aby mohl zase pracovat); (c) jít spát (aby měl sílu zase pracovat) a tak stále dokola? Pořád, a to až do chvíle, dokud člověka od práce neoddělí smrt? A právě tady "uprostřed kapitoly", docela nenápadně, zazní první výrok, který je jedním z vrcholů celé knihy: "Poznal jsem, že není pro člověka nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro" (3:12).
Kazatel 3:12 "Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat ...
Dnes se znovu vracíme k prvnímu z několika ústředních sdělení knihy Kazatel - tentokrát k první části. Co vlastně Kazatel myslí těmi radovánkami nebo příležitostmi k radosti v životě? Radost totiž může být hodně sobecká, jak to známe z podobenství o boháči a Lazarovi. Tento bohatý člověk si dopřával radovánky každý den, a to včetně vybraného jídla pití. Co by na tento způsob radosti řekl právě Kazatel? Dejme mu tedy slovo: "I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se" (8:15). Chtělo by se tedy říct, že ten boháč na to vůbec nešel špatně. Radovat se skutečně dokázal dobře, problém však by v tom, že to dobré směřoval výhradně na sebe. Radoval se, ale nekonal dobro. Vybrané lahůdky na jeho stole nebyly problémem - probléme bylo jeho kamenné a necitlivé srdce, které nedokázalo vidět potřeby druhých. On Lazarovi neprokázal žádné dobro i když velmi snadno mohl. Radost (zaměřená na nás) a konání dobra (směrem k druhých) má být v určité rovnováze. Příliš mnoho obojího vede k sobectví nebo k vyčerpání (zhroucení). A ještě několik námětů radosti z pera Kazatele: "Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle." A hned vzápětí pronese: "Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem" (9:9).
Kazatel 4:2 Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí. Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje.
Úvodní slova čtvrté kapitoly jsou velmi pesimistická a některé komentáře se těmto slovům raději vyhýbají. Jako by živí neměli žádnou velkou naději a nejlépe bylo těm, kdo už odešli. Kazatel však jde ještě dále a řekne, že úplně nejlépe jsou na tom ti, kdo se nenarodili, protože jich se zlo tohoto světa netýká. Taková slova může vyslovit jen člověk, který prožívá velmi těžkou životní zkoušku a nevidí žádný záblesk naděje. Velmi to připomíná Jóba a jeho negativní postoj k životu: "Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil" (Jb 3:3); Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku (3:11+13). I když tato slova mohou působit jako oslava smrti, rozhodně to není řešení. To nakonec poznal sám Jób a Kazatel zase o to více zdůrazňuje radost ze života ve chvílích, kdy se k tomu důvod. Toto je realita života: "je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat". Člověk by neměl promarnit tyto okamžiky, protože netrvají stále stejně jako naše mládí netrvá stále. Nutně přichází i okamžiky smutku a truchlení, čas. ve kterém člověk poznává sám sebe i Hospodina jinak než před tím - v čase radostného a bezstarostného mládí. "Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? (3:22)
Kazatel 4:17 Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého.
Dnešní slovo nás vede k praktickému zamyšlení nad tím, s čím přicházíme do Boží blízkosti. Mluví se sice o cestě do Božího domu, ale to tenkrát bylo jedno z mála míst, kde se mohl člověk s Bohem oficiálně setkat a Jeho uctívat. My jsme dnes v trochu jiné pozici, a to v pozici mnohem těžší, protože nejsme limitováni místem, časem ani jinými podmínkami. A právě tato skutečnost nám brání v tom, aby nám některé věci docházely. Je modlitebna místem našeho společného setkání s Bohem? Pokud ano, jak se to pozná? Tím, že nevstupujeme od prostor, které nám jednoznačně nepřipomínají, že jde o "svatý prostor" - máme problém. Před začátkem Bohoslužby to připomíná spíše tržiště než čas setkání s Bohem. To se v kostelích obvykle nestává, protože samotný prostor člověku připomíná jeho malost a důvod proč přichází. Svým způsobem překvapivá je rada: "Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci". Oběti byly samozřejmě velmi důležitou součástí chrámových Bohoslužeb, ale Kazatel dává přednost naslouchání. Důvodem není nic jiného než člověkovo srdce. Mechanicky (ze zvyku a tradice) přinášet oběti je možné, aniž by si to člověk uvědomoval (Izajáš 1:11-13) ale bez čistého a zapojeného srdce je to úplně zbytečné. Být připraven naslouchat a poslouchat je totiž víc než formální zbožnost.
Kazatel 5:1 Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova.
Toto slovo je logickým pokračováním závěru čtvrté kapitoly, která mluví o člověku, který putuje do chrámu, aby se setkal s Hospodinem. A ve chvíli, kdy už stojí před Hospodinem v chrámových prostorách. Rozvaha v řeči před Bohem je důležitým bodem v našem vztahu k Němu. Rozdíl mezi Boží svatostí a naší lidskou bídou nás má vést v pokoře i řeči. Naše řeč (modlitba, chvála) nemá má být ukvapená, protože pak může být planým řečněním. Když obyčejný člověk vstupuje do míst, která patří prezidentům, králům a jiným mocným lidem, tak dobře rozumí tomu, že musí dodržovat určitý protokol - nesetkává se totiž se svým kamarádem, ale s někým, kdo je nad ním. A promluvit může, až je mu dovoleno promluvit. Tím spíše to platí ve vztahu k Hospodinu. My nemusíme čekat až je nám dovoleno mluvit, ale o to více bychom měli vážit naše slova. Nakonec i sám Pán Ježíš varuje před mnohomluvností, která je "marností". Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. (Matouš 6:7) Příliš mnoho slov nám také brání v tom, abych se skutečně v pokoře ztišili a dokázali také naslouchat. Nakonec přece dobře víme, že náš Otec ví, co potřebujeme, dříve než ho prosíme. Z úcty před Bohem važme svá slova, On je nad námi a my jsme jeho stvoření, které k Němu vzhlíží.
Kazatel 5:6 Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha!
Dnešní text je jedním z ústředních sdělení celé knihy Kazatel. Ano, na první pohled to tak sice nevypadá, ale závěr verše jím skutečně je. Má se člověk vzdát svých snů? Má rezignovat na své touhy a plány? Anebo se to týká hlavně těch snů, o kterých člověk pouze mluví, ale nic konkrétního pro jejich uskutečnění nedělá? Prázdná slova jsou v mudroslovné literatuře vždycky problém, a to bez ohledu na oblast nebo téma. Na druhou stranu není možné přehlédnout spojení první části verše s tou druhou, která mluví o bázni před Bohem. Člověk jistě může mít své sny a plány, ale musí být také připraven na jejich korekci. "Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí" (Přísloví 19:21). V každém případě ale je hlavní důraz na bázeň před Hospodinem, která ovlivňuje myšlení a jednání člověka. O bázni jsme už přemýšleli v souvislosti s knihou Přísloví, protože je to klíčové pro duchovní život člověka. Ztišení před Bohem a hledání Boží cesty patří do všedního zápasu každého, kdo porozuměl tomu, že život je Božím darem. Vzhledem k tomu, že jako lidé raději mluvíme než nasloucháme, raději bereme věci do vlastních rukou než čekáme na Hospodina - tak připomenutí, že máme méně mluvit a více očekávat je zcela na místě.
Kazatel 5:14 Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo.
Egypťané pohřbívali své faraony i významné a zámožné lidi s mnoha vzácnými věcmi. Ale ne proto, aby tím dali najevo, že to byl vznešený a bohatý člověk (i když to samozřejmě z toho vyčíst jde). Hlavním důvodem byla víra, že zesnulá tyto věci bude potřebovat na onom světě. Dnešní výrok knihy kazatel je velmi nekompromisní - člověk odchází stejně jako přišel - tedy s prázdnou. Nic z toho, co nashromáždil si s sebou nevezme. Patrně nebude mnoho lidí, kteří by dnes tvrdili opak. To, co člověk na zemi nashromáždí, to tady také nechá. Jaký má tedy smysl hromadit majetek? Zdá se, že vzhledem k výše uvedenému vlastně žádný - chtít víc, než je potřeba k životu je marnost. Ale mnozí lidé namítnou, že to nedělají kvůli sobě, ale pro své děti. Na tom by něco mohl být! Nicméně Kazatelova odpověď je tato: "Po úmorné lopotě může o bohatství přijít a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou". Jakou má člověk záruku, že děti budou s majetkem dobře nakládat. Není málo těch, kteří své dědictví prohýřili - snad právě proto, že "necítili" tu námahu, které je s tím spojená. Byl by ovšem omyl si myslet, že neexistuje nic, co by bylo možné dostat na druhou stranu. Dobré skutky (z lásky) a poklad v nebi jsou hodnoty, který překonávají hranici mezi časností a věčností (Matouš 25:35-36; Lukáš 12:33).
Kazatel 6:3 Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on.
Síla a zemitost Kazatelových výroků nás už asi příliš nepřekvapuje. Věci a skutečnosti pojmenovává tak, jak to vidí a cítí, a to bez sebemenšího přikrášlování. Podstatou dnešního výroku je důraz na kvalitu, která převyšuje kvantitu. Je lépe žít dobře a při veškeré námaze užít dobrých dnů, než žít dlouho v trápení. Délka i kvalita života jsou tedy velmi subjektivní. Například Jákob si faraonovi stěžuje takto: "Farao se Jákoba otázal: "Kolik je let tvého života?" Jákob mu odvětil: "Dnů mého putování je sto třicet let. Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců za dnů jejich putování" (Genesis 47:8n). Sto třicet let, ale Jákob není spokojený. Velkou část života prožil mimo domov a ve značném stresu (Ezau, Lában, manželky atd). A když se konečně usadil, tak se trápil nad ztrátou svého milovaného syna Josefa. Dlouhý věk, ale příliš málo radosti. Snad pouze závěr života, sedmnáct let v Egyptě v blízkosti svého syna, mohly v jeho očích změnit pohled na svůj život. Dnešní společnost klade na kvantitu velký důraz, a to mnoha oblastech včetně mezilidských vztahů. Stovky povrchních vztahů ve virtuálním světě nemůže nahradit opravdové vztahy. Ty jsou totiž jedním z pilířů dobrého života a kvalitně prožitého času. Kdyby Jákob žil v pokoji se svým bratrem, tak by nemusel prožít tolik trápení. Ale z nás ví, co je pro člověka skutečně dobré? Jákob neustále s někým zápasil, aby nakonec vyhrál i svůj zápas s Bohem.
Kazatel 6:12 Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín mu plynou? Kdo oznámí člověku, co pod sluncem nastane po něm?
Dnešní slovo navazuje na včerejší a britský filozof, právník a politik Jeremy Bentham jako by ve svém díle navazoval na Kazatele. Bentham totiž říká, že lidská přirozenost má dva pány, kteří do značné míry určují naše jednání. Těmi dvěma pány jsou bolest a potěšení. Jako lidé přirozeně tíhneme k tomu, aby potěšení (radost) převážilo nad bolestí (utrpením). Je dobře dokázáno, že člověk má sklon chovat se jako "světlo". Paprsek světla letí k cíli nejkratší možnou cestou a člověk při řešení různých situací nehledá nejlepší ale nejrychlejší řešení. Prášky proti bolesti jsou zlatý důl farmaceutických firem. Fyzickou ani psychickou bolest nemáme rádi a pokud můžeme, tak se ji vyhneme nebo ji okamžitě tlumíme. Na druhou stranu maximalizace potěšení je to, co hlásá každá druhá reklama. Kazatel si však klade otázku: "Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru?" Jak si můžeme být jistí, že jako lidé jsme schopni posoudit, co nám prospívá? Co když je nám pohodlný život ke škodě, a naopak těžkosti k užitku? Život bez dobra je beznadějný a život bez zkoušek a těžkostí zase plytký. Každopádně Písmo nás učí porozumět tomu, že těžkosti a zkoušky formují náš život způsobem, který bychom si my sami dobrovolně nevybrali. Žalmista říká: "Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením" (Žalm 119:71). Jak se máš? Často klademe druhým tuto otázku. Mám se dobře. Ale je to skutečně dobře, když se máme dobře? Jedině Bůh nám může ukázat co je člověku v životě k dobru.
Kazatel 7:10 Neříkej: "Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?" To není moudré, ptáš-li se na to.
Staré dobré časy - to je něco co dobře známe, na co rádi vzpomínáme. Snad každý, kdo už má něco za sebou slova o "starých dobrých časech" někdy zmínil. Vracení se do minulosti je způsob, jak se někdy snažíme vyrovnat se s přítomností. Máme prostě pocit, že tehdy byl svět ještě v pořádku. Ne nebyl, je to pouhý klam. Jistě mohl být období, ve kterých jsme se cítili dobře, dařilo se nám a problémy se nám vyhýbaly. To ale nemá nic společného s tím, jak to prožívali lidé okolo nás. A hlavně v mladším věku je člověk schopen lépe se vyrovnat se změnami, problémy a těžkostmi. To všechno v nás vyvolává pocit, že v minulosti to bylo lepší. Ale už tak nějak zapomínáme na všechny situace, kdy jsme si přáli být už v budoucnosti, protože už tím pádem budeme mít něco náročného za sebou. Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto? Ty dny nebyly lepší, byly prostě jiné. Kazatel varuje před nostalgickým vracením se do minulosti, protože nás to okrádá o čas v přítomnosti. Na druhou je dobré se vracet ve vzpomínkách k věcem, za které jsme z minulosti vděční. Můžeme si tak lépe uvědomit naši závislost na Bohu i jeho péči, vedení a věrnost. Život se děje v přítomnosti a z Boží milosti můžeme mít naději! Naději, že dny budoucí mohou být tím nejlepším, co nás kdy potkalo, protože "Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: "Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou" (Žalm 31:15).
Kazatel 7:3 Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřelá tvář prospívá srdci.
Některé kazatelovy výroky někdy vyznívají protichůdně - tady alespoň na první poslech. Na jedné straně vyzdvihuje radost jako důležitou ingredienci života a na straně druhé tvrdí, že trápení (hoře) je lepší než smích (který je projevem radosti). Nemůžeme ale pominout předchozí verš, který nás směřuje ke správnému pochopení. Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. Těžkosti (vlastní i cizí) dávají člověku možnost si uvědomit vlastní omezenost, malost a křehkost. Dobré dny jsou především Božím darem, ne výsledkem našeho úsilí a moudrosti. A jednáme-li moudře, pak je to opět něco, na čem má Bůh svůj podíl. Je to zvláštní ale Kazatel se nám snaží prostřednictvím své knihy vysvětlit, že všeho moc škodí. Bezstarostný život vede k lehkovážnosti, příliš těžký a smutný život zase k beznaději. Příliš mnoho hodování a radovánek vede k plýtvání časem, ale nedostatek základních zdrojů zase může vést k hříchu. Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. (Přísloví 30:8-9). Model rovnováhy evidentně není mudroslovné literatuře cizí a ani Kazatel na toto téma ještě neřekl poslední slovo
Kazatel 7:16-18 Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas? Bude dobře, když se tohoto přidržíš a ono nespustíš ze zřetele; vždyť kdo se bojí Boha, ujde obojímu.
Hledání rovnováhy je z těchto slov velmi zřetelné. Ale to neznamená, že bychom měli své jednání nějak kalkulovat a propočítávat. To určitě ne. Proč nebýt příliš spravedlivý? Vždyť spravedlnost je výsadou charakterních lidí. Spravedliví být máme, ale extrém nikomu neprospívá. Objektivně někdy spravedlnost prostě prosadit nejde. Proroci se o to častokrát pokoušeli a neuspěli. Bezhlavý zápas za spravedlnost může skončit předčasnou smrtí. Infarkt, zhroucení nebo i vražda - o všechno jsou reálná scénáře. Martin L. King zaplatil předčasně svým životem za to, že usiloval o spravedlnost a rovnost mezi lidmi různé barvy pleti. A dnes víme, že jeho oběť nebyla marná. Příliš moudrý člověk zase parně prožije velkou část života v osamění. On bude mít pocit, že ti druzí mu nerozumí a ti okolo něj zase neunesou tíhu jeho moudrosti. Budou zahlceni a raději se mu budou vyhýbat. Ale co řekneme na tato slova: "Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec". Jak může být člověk trochu svévolný a kde je ta hranice, kdy už je toho moc? Svévole samo o sobě indikuje svéhlavost a život podle vlastních představ. A kdy je svévole je často i hřích. Máme snad hřešit trochu? Realita je, že hřešíme, tak jako tak, říká Kazatel: "Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil". (Kazatel 7:20)
Kazatel 8:1 Kdo se vyrovná moudrému a kdo zná výklad věcí? Moudrost prosvítí člověku tvář, i tvrdost jeho tváře se změní.
Přísloví 15:13 Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha.
To, že se vnitřní stav člověka zrcadlí na jeho zevnějšku, zejména na jeho tváři, bylo známo už dávno. Kazatel poukazuje na pozitivní účinek moudrosti tam, kde by ho čekal jen málokdo. Moudrost má vliv na to, jak se člověkova tvář jeví ostatním. Dokonce může zjemnit i tvrdé rysy. Vlastně by se dalo říct, že kazatelova úvaha se nebude líbit lidem v kosmetickém průmyslu. Na co drahé krémy, když stačí moudrost. Kazatelův výrok musíme brát ale s rozumnou mírou, rozhodně nám nezaslibuje zázraky v oblasti péče o pleť. Přísloví nám ale poodhaluje, o co tu hlavně jde. Radost i trápení se zrcadlí na člověkově tváři i když se snaží to zakrývat - stejně ho prozradí řeč jiných částí těla. Podobně i moudrost dříve nebo později "vyplave" na povrch nějakým způsobem člověka poznamená. Moudrost může dát člověku pokoje, radosti i naděje. Pán Ježíš říká: "Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení" (Matouš 6:34). Moudrý člověk ví, že zítřek není v jeho moci. Je zbytečné starat o to, co ještě nenastalo. Rozhodně tu ale nejde o popření toho, že nový den bude mít také své trápení. Je však rozumnější soustředit se na přítomnost a v ní čelit všemu, co přichází. Není rozumné ani moudré soustředit pozornost na zítřek a vnášet tak zítřejší problémy do dnešního dne. Povede to - v lepším případě - k ustaranému výrazu ve tváři. V tom horším pak ke zhroucení, protože starosti jednoho dne "bohatě" stačí.
Kazatel 8:12 Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří.
Na první pohled jako by nebyl rozdíl mezi svévolníkem a bohabojným člověkem: "To všechno jsem viděl ve dnech své pomíjivosti: Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě" (Kazatel 7:15). Svévolník si v klidu hřeší, jako by to na jeho život ani nemělo vliv. A to může logicky "dráždit" ty, kdo žijí v bázni před Bohem a snaží se vyhnout hříšnému jednání. Je tomu také proto, že Kazatel si uvědomuje fakt: "Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla" (8:11). Přesto všechno si je ale jistý tím, že svévolník si život neprodlouží. Stejně tak ho nečeká dobrá perspektiva, protože před Boží tváří neobstojí. Dobře bude pouze těm, kteří se bojí Boha. Ale není to ten strach, který má člověk z důvodu možného trestu. Podobně jako v páté kapitole i tady je zopakováno ústřední sdělení celé knihy: "dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře". Boží spravedlnost se sice neděje okamžitě (to by asi nikdo z nás nepřežil), ale to neznamená, že jí může někdo uniknout. Spravedlnost je jistá a má být povzbuzením právě pro ty, kdo žijí v bázni před Bohem a počítají s jeho přítomností ve svém životě. Svévolník je jako stín, ale "prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy" (Daniel 12:3).
Kazatel 9:11 Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost.
Dnešní slovo je velmi tvrdým zásahem do plánů všech ambiciózních a na cíle orientovaných lidí. Ale i Kazatel, král v Jeruzalémě ví, že to, kým člověk je, rozhodně nezávisí pouze na člověku samotném. Šikovní a hbití stejně jako odvážní a moudří staví na to, co jim bylo dáno "do vínku". Který člověk mohl ovlivnit to, zda se narodí zdravý nebo dobu, do které se narodí. Neměli jsme všichni stejnou výchozí pozici - ať už jde o zázemí, vzory, rozumnost nebo finanční zázemí. Je ale mezi lidmi nepochybně docela dost těch, kteří se dokázali vzepřít nepříznivým podmínkám svého života a nevýhodné startovací čáře. Jsou to příběhy těch, kteří okolnostem navzdory dokázali překvapit sebe i druhé. A takové příběhy se nás dotýkají. Nicméně i tady je důležité nezapomínat na skrytý aspekt jejich životů - pokud by jim nepřálo štěstí, těžko by se jim to podařilo. Skutečně jde o to, jak a kdy každému z nich přeje čas a příležitost.Jinými slovy snaha a úsilí je jen jedna část takového příběhu - ta druhá leží mimo jejich vliv. A dokonce i nepřízeň může být velkým štěstím. Například zakladatelé společnosti Google chtěli svůj projekt prodat investorům za necelý milion dolarů. Těm se to ale zdálo moc, a tak společnost nekoupili - a nepochybně toho dodnes litují. A obráceně, zakladatelé jsou rádi, že investor z obchodu vycouval. Zkrátka je to v životě také o tom, jak každému člověku přeje čas a příležitost.
Kazatel 9:1 O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním.
Dnešní text úzce souvisí s 11. veršem, o kterém jsme přemýšleli minule. Člověk nemá Bohu co nabídnout. Jeho úspěch, moudrost i poznání pochází od Hospodina. Usilovná práce, námaha a cílevědomost nemohou zaručit konečný výsledek. Lidské snažení je sice potřeba, ale konečný výsledek není v lidské moci - práce moudrých a spravedlivých je v Boží ruce, říká kazatel. Krásně tuto duchovní pravdu ilustruje apoštol Pavel: "Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst" (1 Kor 3:6n). To je ovšem jen jedna část pravdy. Ta druhá je v tom, že ani moudrý člověk neví všechno. Opět tuto skutečnost odhaluje apoštol Pavel slovy: "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mě" (1 Kor 13:12). Člověk nemá plnost poznání, a proto by měl být opatrný s rychlými soudy a sebevědomými prohlášeními. Tak malí jsme, že častokrát nevíme, co milovat ani co nenávidět. Jak jistý si byl apoštol svým poznáním před svým obrácením - on, který měl elitní vzdělání, zkušenosti i přesvědčení. A jak to dopadlo? To, co nenáviděl, začal milovat. Církev, kterou pronásledoval, začal s rizikem ztráty svého života budovat. Krista, kterého odmítal, udělal Pánem svého života. Proto moudrý člověk je vždy otevřený tomu, aby do jeho života vstoupil Bůh a udělal v něm "hloubkovou inventuru".
